MARTIN ZOUNAR: Kdo si počká, ten se dočká

25.10.2020

Martin Zounar nese jméno po svém slavném otci Miroslavovi, nicméně nikdy to v branži neměl jednoduché. Vždy musel někomu dokazovat, že nezdědil jen to jméno, ale i velký herecký talent. Zvláště v posledních letech to dokazuje a dokázal mnohým divákům i kolegům. Mnozí o něm hovoří jako o "talentu od Boha". On sám je skromný a říká, že dělá jenom to, co se naučil a co jej baví. Momentálně prožívá jedno z nejkrásnějších období svého života. Jak přečkal dobu koronavirovou, co ho čeká a na co se těší?

Kromě té práce vám ale korona zhatila plány na životní krok - měli jste a partnerkou naplánovanou svatbu, nebo se pletu?

Nepletete! Ze svatby sešlo, tedy pro letošek, ale do roka a do dne bude. Máme už termín nový. Samozřejmě, že jsme se i v tom divném období mohli vzít, ale ani já, ani Kačka jsme si neuměli představit, že bychom svoji první, opakuji první svatbu, protože jsem nikdy ženatý nebyl a Kateřina nikdy vdaná nebyla, prožili tak, že bychom tam měli dvě dcery, dva svědky a dva psy. A pak jít na guláš, který si uvařím a sníme si ho sami doma. K tomu mít na ústech roušku a oddávající k tomu i gumové rukavice... Takto to nechceme. Měl bych pocit, že jsme na nějakém intimní vyšetření, než na nejkrásnějším dnu v životě. (smích). Takhle tedy ne! Bude to moje první a určitě poslední svatba v životě a myslím, že jsme to udělali dobře. Chceme mít veselku, jak má být. Nevěsta, kterou ženich před tím v šatech nesmí vidět, rozlučky se svobodou a podobně. Kačka mít tedy závoj ani vlečku nebude - přeci jen já nejsem panic a ona panna už taky ne (smích).

Zvolili jsme ležérní letní oblečení a jsem rád, že v mém případě to má zase na starosti Bandi. Známe se a spolupracujeme spolu dvacet let. Příští rok si to zkrátka užijeme se vším, jak to má být!

Já vím, že vy jste Kateřinu žádal o ruku po poměrně krátké době?

Ano, to ona mě řekla taky (smích). My jsme se v podstatě znali měsíc a půl. Jeli jsme na hory a já jsem jí tam řekl: Kačko, já tě prostě miluju a rád bych si tě vzal, tedy jestli by to tedy šlo?". Myslím, že to opravdu nečekala a bylo to na ni rychlé. Načež jsem jí řekl, že to vím, ale že to jinak neumím, a že takhle bych to viděl. Pak se zeptala, kdy bych si jako tu svatbu představoval? A bylo to takové velice vtipné, že si z toho dělala i trochu legraci. Tak jsem odpověděl: No, prosím tě, tady podle diáře tak jako koukám - no, já bych to viděl v červnu, koncem měsíce..." A ona na to: To je ale za rok a tři měsíce! Tak jsem jí odpověděl: No, vždyť jo, takhle bych to viděl jako termínově. (smích). Alespoň budeš mít dost času si to rozmyslet." Zároveň jsem počítal s tím, že na druhý den sedneme do obytného auta, které jsme si měli půjčit a za dvanáct dní projedeme Toskánsko, které jsem chtěl vidět. Prostě balsamico, vinice, sýry... Měli jsme více než rok na to prověřit, zda ano nebo ne. A vyšlo ano! Do toho přišla korona a svatba ani cesta nevyšla. Je červenec a já říkám: Našel bych termín, zase bych to viděl na ten červen, za rok. Kačka se usmála a řekla: Beru! Ale kdyby byla zase korona, tak to dáme na louce s farářem. (smích).

Dva nahatí chlapi
Dva nahatí chlapi

Martine, jak vás, stejně jako řadu vašich kolegů, poznamenala doba koronavirová?

Asi všichni vnímali, že to bylo nesmírně složité a překvapující období. Nicméně přišlo to hodně rychle, naráz a razantně. Já jsem shodou okolností tady v té kavárně, kde teď sedíme, byl 10. března v deset ráno, měli jsme po premiéře hry Osm euro na hodinu, která byla devátého v Palacu a volala mi kolegyně Martinka Randová... Já nějak, jak moc nesleduju zprávy, tak jsem byl v šoku! Martinka do toho telefonu říkala: Prosím tě, je zavřené divadlo, zavírají se obchody, všechno se ruší... Tak mě to vyděsilo a říkám: Jak jako, je válka, nebo co se děje? No a ona mi vlastně řekla, že je to kvůli tomu koronaviru a v podstatě během pěti dnů bylo jasno, že budeme doma, a že to asi nebude jen tak na krátkou dobu. Fakt je ten, že já, když jsem se podíval do diáře na březen až červen a musel jsem škrtat postupně jedno představení za druhým, a ono jich dohromady bylo v podstatě 89, tak musím říct, že mi úplně do zpěvu nebylo.

Takže jste přišel o velkou spoustu práce, závazů, ale i peněz?

No, jak se to vezme. Ty termíny se začaly v podstatě přesouvat od září dál. A takový úzus, který jsme měli, že máme 18 až 19 představení za měsíc, tak se stalo, že jich budeme mít i 29 za měsíc. Ale jsem rád a myslím, že my všichni, protože náš producent Jirka Turek z JT Promotion to udělal skvěle, operativně a v podstatě pochopil, že to nebude jen čtrnáctidenní výluka, přesunul všechno a našel volné termíny. A jak se říká, kdo dřív přijde, ten dřív mele, v tomto případě dřív hraje, tak to se vyplatilo a my jsme, až na nějakých pár věcí, prostě o příliš toho nepřišli. Takže až do dubna příštího roku to máme jasné - hrát a hrát a hrát. Sice se nezastavíme, ale nám to nevadí, protože my ty naše věci hrajeme moc rádi. Samozřejmě, že nebude čas na jedinou chybu, nemoc a myslím jakoukoli nemoc - třeba chřipku, kterou jsem třeba já měl v lednu, kdy jsem měl čtyřicítky, bolely mě klouby, nemohl jsem hýbat očima, měl jsem ucpaný nos... Taková klasická hezká chřipka. A mimochodem taková chřipka, když ji dostane člověk kolem sedmdesátky osmdesáti let věku a není úplně zdráv, tak je to smrtelné, a to nemusí být žádný covid!

Pro velmi vytíženého herce musí být přeci jen hodně skličující, když mizí termíny z diáře a najednou máte času až moc. Co jste dělal?

Ten první měsíc byl vlastně vstřícný, protože já jsem vyřešil veškeré domácí "kostlivce" - zahrada, dílna, garáž a vymaloval jsem. Byl jsem taky konečně schopen koupit nábytek, který jsem měl objednaný, třeba do dětských pokojů... Bylo až neuvěřitelné pozorovat, jak se ten dům mění. Na co nebyl doposud čas, to jsme udělali. Druhý měsíc, to jsem si přeci jen říkal, že něco začnu dělat pro sebe, hýbat se a s tím pupíkem, tak uvidíme... A člověk si říkal, no a teď už začneme i pracovat a ouha, ono ještě ne... A ten třetí měsíc musím přiznat, že už byl velmi neradostný, protože nejsem člověk zvyklý nic nedělat. Mimochodem, to nebylo volno, které bych si naplánoval. To jsem měl naplánované po těch 85 představeních.

Člověk má čas na sebe, má čas uklidit i v sobě, tak jako uklízím v baráku. Ale zároveň si myslím, že nikdy v životě jsem nestrávil tolik času se svými blízkými, rodinou, s Klaudií na koních, se Sofií, s partnerkou Kačkou..., takže za to jsem rád. To mě nesmírně těší... Po jaru se zdálo, že se vše vrátí do starých kolejí. Teď je situace zase jiná... No nic, uvidíme, co bude dál... Nikdo to neví...

Kde a jak vy jste se vlastně poznali?

No, to bylo velmi vtipné. Já jsem šel s fenkou Lipy vyprovodit dceru Klaudii do školy, kam chodí a chodí do ní zároveň Sofie, dcera Kateřiny. Když moje dcera odešla na vyučování, tak najednou tam přišla taková mladší, hezká, sympatická slečna, vedle ní byl krásný pes italského plemene Cane Corso - devítimesíční Fík. Ti dva se očichali, začali blbnout a já jsem jak patnáctiletý kluk začal dělat absolutně trapné fóry a narážky. No prostě jako totální puberťák. Ona jen zírala, ale vzala to. Pak jsme šli párkrát vyvenčit psy, to bylo asi měsíc a pak jsme jeli na ty hory, tam jsem jí požádal o ruku. Fakt musím říct, že tím se pro mě otevřelo nebe a znovu rozzářilo slunce, a že jsem šťastný, zamilovaný a spokojený. A těší mě, že i lidi, kteří jsou kolem mě a vnímají nás jako pár, tak mě moc potěší, že na natáčení přijde kolegyně a řekne: Tak já tě tak Martine pozoruju a ty prostě jsi úplně jinej, ty kveteš a záříš. Mě najednou ještě víc baví pracovat, baví mě žít... Hodně mi ten vztah dává. A člověk se taky těší domů....

Vaše partnerka pracuje jako psycholožka, není to maličko "na škodu", že vlastně vás má totálně přečteného?

My doma nepracujeme. Ona říká, že si toho užije dost ve své práci, ale samozřejmě, určité věci jednoznačně ví a pozná. V tuto chvíli vím, že dokáže přejímat ty věci, které jsou. Co je ale důležité, že Kačka je nesmírně chápavá. Jednoznačně a stoprocentně respektuje moje povolání i mé vrtochy, což je pro mě důležité. Ale pakli-že se jedná o mou práci, mám u ní stoprocentní podporu. To je pro mě nejvíc, a i proto si jí tolik vážím. Ne každá žena tohle dokáže.

Jaké bylo léto?

Bylo vesměs pracovní, protože jsme po delší odmlce zase začali točit Ordinaci. Do toho jsme hráli na letní scéně pod Žižkovskou televizní věží a byly nějaké zájezdy s představeními Dva nahatý chlapi a Osm eur na hodinu z produkce Jirky Turka. A už třetí rok jsme jezdili z jinou produkcí v režii Jardy Kříže jeli po českých hradech a zámcích Strašidlo Cantervillské Oscara Wilda. Je to nesmírně úspěšné turné, které se opravdu povedlo. Kromě mé maličkosti jsou tam Martin Pošta, Bára Štěpánová, a taky dámské hudební trio Přelet m.s. Všude bylo úplně vyprodáno, a počasí nám taky docela přálo. Je to takové pohodové, veselé představení, kde se lidi baví, posedí s vínkem a pozor, je to velká výprava. Jedou to tři kamiony, velká výprava, světla, zvuk, dekorace.

Naznačil jste taky, že vás čekají další divadelní projekty. Můžete prozradit víc?

S kolegou a kamarádem Filipem Blažkem, s kterým jsme se pracovně potkali už na seriálu Přístav budeme mít Úvěr. (smích). Tedy představení, které režíruje Tonda Procházka. Už zkoušíme. Je to velká legrace a jen naznačím, že je já jako ředitel banky, on coby klient, který nemá nic a přijde si požádat o peníze. A protože nedovede pochopit, že mu ten úvěr nemůžu dát, když nemá čím ručit, tak se rozhodne, že mě prostě přefikne ženu (smích). Od toho se začne odvíjet něco pekelného, protože je to italská, úspěšná komedie, tak si to umíte představit. Rozuzlení bude velmi překvapivé. Premiéru máme 23. října v Palacu a samozřejmě s tím budeme jezdit. Na před prázdninami jsme ještě ani nezačali zkoušet, a už bylo asi 25 představení vyprodaných. Neskutečné.

V lednu mě pak čeká další zkoušení komedie O Vánocích budu gay. Tam se objeví i další dva noví kolegové a tím se vlastně divadelní společnost Jirky Turka rozšíří o další herecká jména. Mám radost a myslím si, že během 2,5 let mít v podstatě pět titulů, je velmi slušné.

Za sebe mohu říct, že za 17 let, co jsem byl u Háty Olgy Želenské, že mám opravdu hodně velikou zájezdovou divadelní školu, takovou, jako má asi málokdo. A za to moc děkuji. Naučíte se opravdu moc věcí. Nejedná se o náhodu, že se to povede.

Styl lehkých, gegových, konverzačních komedií se musíte naučit. Teprve potom to funguje.

A to nejde jinak než hrát, hrát a hrát...

Co vy a popularita, máte ji rád?

Víte co, popularita je momentální, však pomíjivý stav. A jak se říká - sejde z očí, sejde z mysli. Budu citovat pana profesora Radovana Lukavského, který nám říkal: Milí žáci, pamatujte si, že hrozné, když se vás lidi zeptají, co děláte a vy řeknete, že jste herec a oni odvětí: Ale já vás neznám. Přitom je tolik herců a vynikajících, kteří známí nejsou. Ale z toho plyne, milí žáci, že je dobré být vynikajícím a ještě populárním. K tomu je potřeba mít jednu věc, a to je štěstí." Samozřejmě je hezké, když vás lidé potkávají a zdraví. Nicméně zároveň některým vadíte, nemají vás rádi, ba co víc, dokonce vás nenávidí. Ale od toho to povolání je, že je člověk dán všanc chvále, úspěchu, potlesku, stejně jako pomluvě, neúspěchu, někdy nenávisti, zklamání a slzám.... Když se to děje na mou adresu, tak to přežiju, nic není staršího než včerejší noviny. Nicméně je tomu všemu vydána i moje rodina, a to se mi nelíbí! Jak já, tak moje dcera Klaudie nosíme hrdě své jméno Zounarovi.

Ať je to jakkoli, tak nějaká práce za mnou zůstává a je. Kdo mě zná, tak ví, jaký jsem a jak žiju. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Jdu si svou cestou a snažím se dělat dobře svou práci. Těší mě, že jsem si vždycky plnil své sny, ale na ten jeden ještě čekám. A pak-li že budeme zdrávi, tak se určitě dočkám. Protože kdo si počká, ten se dočká! (smích)

Foto: Jaroslav Hauer
Článek René Kekely

htmlkody.info