Je legendou dobrodružných filmů, pro několik generací diváků zůstává symbolem odvahy, čestnosti a svobody. Gojko Mitić zavítal do pražského Planetária, kde během Hvězdné noci vzpomínal na své filmové začátky, nebezpečné scény bez kaskadérů, tisíce představení v roli Vinnetoua i nezapomenutelné setkání se skutečnými indiány. Přestože oslavil 86. narozeniny, stále pracuje, každé ráno plave v řece a místo výtahu volí schody.
Gojko Mitić vstoupil do sálu s klidem a úsměvem muže, který už nemusí nikomu nic dokazovat. Přesto z něj stále vyzařuje energie, díky níž kdysi zvládal divoké jízdy na koni, souboje, pády i nebezpečné kaskadérské scény.
Do Prahy nepřijel pouze za svými fanoušky. Čekalo ho zde také natáčení nového českého fantasy projektu Heart of Aldoria, ve kterém ztvárňuje mága. „Jsem zvědavý, jaké to bude,“ poznamenal s úsměvem.
Foto i text: Hauer Jaroslav
Původně jste se ale vůbec nechtěl stát hercem. Jak jste se dostal před kameru?
V tehdejší Jugoslávii se natáčelo mnoho zahraničních filmů a pro nás studenty to byla skvělá příležitost přivydělat si. Studoval jsem sport a chtěl jsem se stát učitelem tělocviku. Herectví jsem vůbec neplánoval.
Někdy je ale osud jako list ve větru. Fouká s vámi jedním směrem, potom druhým – a najednou se ocitnete úplně jinde, než jste původně zamýšleli. A tak teď sedím tady.
Pamatujete si na své první natáčení?
Byl to rytířský film. Produkce přišla za studenty sportovní školy a hledala někoho, kdo umí dobře jezdit na koni. Přihlásil jsem se. Navíc jsem se trochu podobal hlavnímu představiteli, takže jsem ho měl zastupovat v nebezpečných scénách.
Teprve později jsem pochopil, proč se mě tak důkladně ptali, jestli opravdu umím jezdit. Seděl jsem v čele velkého útoku a za mnou jelo více než 250 koní. Na sobě jsem měl těžké brnění, v jedné ruce dlouhé kopí, ve druhé obrovský štít. Otěže jsem mohl držet jen dvěma prsty.
Vedle nás jelo auto s kamerou. Kdybych spadl, ostatní koně by běželi přímo přes mě. Dnes by se velká část takové scény vytvořila pomocí počítače. Tehdy ale všechno, co divák viděl na plátně, muselo skutečně proběhnout před kamerou.
Osudovým se vám nakonec stal jeden telefonát…
Filmaři ze studia DEFA tehdy přijeli do Bělehradu hledat lokace a hlavního představitele pro film Synové Velké medvědice. Režisérem byl český režisér Josef Mach. Těsně před odjezdem uviděli v kanceláři společnosti Jugoslavija film moji fotografii.
Byla zima a já se právě chystal odjet lyžovat. Už jsem skoro vycházel z domu, když zazvonil telefon. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám vrátit a zvednout ho. Nakonec jsem se vrátil.
Volala sekretářka a řekla mi, že musím okamžitě přijet. Já jí odpověděl, že nemohu, protože jedu lyžovat. Nakonec mě ale přesvědčila. Když jsem přišel, první otázka opět zněla: „Umíte jezdit na koni?“
Josef Mach mi potom vyprávěl příběh filmu a já byl nadšený. Dostal jsem hlavní roli náčelníka Tokei-ihta. Kdybych tehdy ten telefon nezvedl, pravděpodobně bych tu dnes neseděl.
Ve filmech jste téměř všechny nebezpečné scény dělal sám. Neměl jste strach?
Studium sportu mě připravilo na jízdu na koni, šplhání, pády i souboje. Někdy mi produkce přidělila kaskadéra, ale když jsem ho pozoroval, říkal jsem režisérovi: „Opravdu si myslíte, že tohle jsem já? Podívejte se, jak tam visí. Vypadá jako mokrý pytel, není v tom žádná síla.“
A tak jsem ty scény raději dělal sám. Vždycky jsem ale producentům sliboval, že budu opatrný. Kdyby si hlavní herec zlomil ruku nebo nohu, natáčení by se zastavilo a stálo by to obrovské peníze.
Samozřejmě jsem někdy z koně spadl. Díky sportovní průpravě jsem ale věděl, jak padat, abych se nezranil.
Koně hráli ve vašem životě důležitou roli. Jak jste si k nim hledal cestu?
Než jsem s koněm začal pracovat, vždycky jsem se mu věnoval. Musel si na mě zvyknout, přijmout mě a důvěřovat mi. Teprve potom se s ním daly dělat složitější scény.
Jeden z mých koní měl ve zvyku zastavovat se a očichávat stopy ostatních koní. Nemohl jsem mu to úplně zakázat, proto jsme jeho přirozené chování využili přímo v představení. Přijel jsem na scénu, podíval se na zem a řekl: „Vidím tady tři stopy. Co si o tom myslíš?“
Kůň sklonil hlavu a začal spokojeně očichávat zem. Diváci žasli, jak jsme ho něco takového naučili. Přitom to nebyl žádný trik. Jen jsme respektovali jeho přirozenost.
Po Pierrovi Briceovi jste převzal roli Vinnetoua v Bad Segebergu. Jaké byly začátky?
Když se sjednotily oba německé státy, přišla nabídka z Karl-May-Spiele v Bad Segebergu. Nejprve jsem se jel podívat na scénu. Byla tam obrovská skála a spousta prostoru pro jízdu na koni, šplhání i akční scény. Okamžitě mě to zaujalo.
Pierre Brice měl jednu velkou výhodu – všichni ho znali z filmů. Stačilo, aby přišel, a diváci před sebou viděli Vinnetoua. Já jsem se musel nejprve dokázat. Když mě kolegům představili jako nového Vinnetoua, někteří se na mě dívali, jako bych zabloudil.
Proto jsem do představení přinesl hodně pohybu a akce. Slaňoval jsem ze skály, šplhal bez jištění a z jejího vrcholu střílel hořící šíp na malý cíl v aréně. Musel jsem se trefit pokaždé.
Nakonec jsem jako Vinnetou odehrál 1024 představení během patnácti sezon. Ještě v pětašedesáti letech jsem stál na jevišti v této roli. Potom jsem řekl, že je lepší skončit včas, než čekat, až budu potřebovat jeřáb, aby mě dostal na koně.
V čem se vaše filmy lišily od klasických příběhů Karla Maye?
Vinnetou je nádherná postava, velký humanista, ale nikdy skutečně nežil. Je výtvorem fantazie Karla Maye.
Film Synové Velké medvědice vycházel z knih Liselotte Welskopf-Henrichové, která pobývala mezi původními obyvateli Ameriky a studovala jejich život. Tyto příběhy proto měly reálnější historický základ.
Také já jsem se podílel na scénářích filmů Apačové a Ulzana. Snažili jsme se na plátno přenést skutečné události a ukázat také to, co bylo původním obyvatelům Ameriky způsobeno.
Přesto si z odkazu Karla Maye uchovávám jednu mimořádně silnou myšlenku: „Nechápu, proč investujete do války. Proč neinvestujete do míru?“ Tato slova jsou bohužel aktuální i dnes.
Setkal jste se někdy osobně se skutečnými indiány?
Ano, a byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života. Díky německému studentovi, který působil v Seattlu a promítl mé filmy také v rezervaci, jsem dostal pozvání do Ameriky.
Když jsem přijel, čekala na mě skupina indiánů v tradičních oděvech. Jeden z mužů ke mně přistoupil a řekl: „Můj bratře.“ Posadil jsem se s nimi na zem a následoval uvítací obřad se zpěvem.
Druhý den se konalo powwow, setkání lidí z různých kmenů. Náčelník nechal přinést nádherně zdobenou deku, zabalil mě do ní a řekl, že už viděla vítr i déšť a nyní mě bude chránit.
Později za mnou přišla indiánská žena, která měla na krku nádherný náhrdelník se zeleným kamenem. Řekla mi, že kámen našel její bratr, že má zvláštní energii a že ho čtyři roky nosila při slavnostech. Potom mi ho darovala. Byl jsem úplně odzbrojený. Ten náhrdelník má dodnes své čestné místo.
Právě tam jste získal také své indiánské jméno?
Muž, který mě na letišti oslovil jako bratra, mě pozval do svého domu. Smíchal tabák s bylinami, zapálil je a pomocí ptačího pera rozprostíral kouř po místnosti.
Potom se mě zeptal, jaké je moje zvíře. Odpověděl jsem, že nevím, protože jsem indiány pouze hrál a žádné druhé jméno nemám. Řekl mi, abych zavřel oči a myslel na nějaké zvíře.
Zavřel jsem oči a uviděl velkou vlčí hlavu, která se na mě dívala. Když jsem mu to řekl, odpověděl: „Ty jsi Vlk.“ Tak jsem dostal své jméno.
Jak se díváte na dnešní filmové triky a umělou inteligenci?
Dnes se dá téměř všechno vytvořit pomocí počítače. Herec udělá několik pohybů a zbytek vznikne digitálně. Nikdy to ale nebude stoprocentně skutečné. Divák často pozná, že něco není opravdové.
Jsem rád, že jsem ještě zažil poctivou práci s filmovým pásem. Sám jsem také režíroval a miloval jsem chvíle ve střižně, kdy jsme měli před sebou všechen natočený materiál. Film se stříhal kousek po kousku a najednou z jednotlivých záběrů vznikl příběh.
Možná jednou umělá inteligence převezme úplně všechno a my už budeme jen poslouchat. Myslím si ale, že zatím stále žijeme v krásné době.
Setkal jste se při natáčení také s Pierrem Briceem a Lexem Barkerem. Chovali se jako velké hvězdy?
Vůbec ne. Jako kolegové se chovali úplně normálně a měli jsme spolu dobré vztahy.
Vzpomínám si například, jak Pierre Brice přijel na natáčení svým Citroënem a píchl pneumatiku. Vůbec nevěděl, jak kolo vyměnit. Vytáhl návod k autu a začal v něm hledat, co má vlastně dělat. Byla to docela komická situace.
Při natáčení člověk s kolegy stráví hodně času, ale potom se všichni rozejdou za další prací. Já navíc nikdy nebyl velkým milovníkem večírků. Raději se procházím v přírodě nebo si sednu k potoku a poslouchám vodu. To mi dává mnohem více než všechen hluk a velké party.
Je vám 86 let, přesto máte obdivuhodnou kondici. Jaký je váš recept?
Nejdůležitější je pohyb, pohyb a zase pohyb. To platí pro nás všechny.
Každé ráno chodím plavat do řeky. Pokračuji i v zimě. Když řeka zamrzne, udělá se otvor v ledu a já vlezu do vody. A když si mohu vybrat mezi výtahem a schody, vždycky jdu raději po schodech.
Člověk se jednoduše nesmí přestat hýbat.
Setkání v pražském Planetáriu ukázalo, že Gojko Mitić není pouze legendou filmových indiánek. Za slavným jménem se stále skrývá skromný, vtipný a mimořádně vitální muž, který dává hlučným večírkům přednost tichu přírody a ani v 86 letech nepřestává pracovat.
Možná měl pravdu, když svůj život přirovnal k listu unášenému větrem. Jeden nečekaný telefonát ho kdysi odvedl od lyžování k filmu – a nakonec až do srdcí milionů diváků.
1 
0 
