Možná nehnoucí se, zakořeněný, ale hlavně hluchý jako pařez.
Už mockrát jsem si vzpomněla na pohádkovou klasiku Sůl nad zlato. Myslím tu verzi s Werichem a Burianem – naprosto geniální zpracování. Werich to rozepsal milionově. Vždy mě však zajímalo, jakou dramaturgii měl jeden konkrétní kousek z té pohádky.
Vzpomínáte? Jsme téměř u konce. Maruška je dávno vyhnaná za to, že si dovolila milovat tatínka krále „jen jako sůl“. Král už si s Vlastou Burianem přiměřeně vyzkoušel vaření bez soli, a tak se ocitáme ve scéně, kdy král potká babičku.
Dovolím si připomenout:
„Osobo, neviděla jsi Marušku?“
„Cože? Někdo leze na hrušku?“
„Nee, neviděla jsi dceru? Moji?“
„Že se lesní včely rojí?!“
A teď: co si myslíte vy? Celý svůj život jsem přísahala, že ta babička moc dobře věděla, s kým má tu čest, dělala hloupou a dala to králi dost sežrat. Ale s každodenní konfrontací se seniorskou hluchotou začínám s podezřením, že to Werich myslel jinak. Že ta babička byla sice moudrá žena, ale hluchá jako pařez.
Vemte si dneska.
Hlásím mámě: „Objednala jsem se na dvanáctou Rohlík: velký meloun za čtyřicet, všechno v akci.“
„Jó? To je dobrý.“ Nečekala jsem reakci, ale každá, zejména souhlasná potěší. Mamka však pokračuje, „dala bych si meloun nebo něco takového.“
„Jo, vydrž do dvanácti, bude i meloun.“
„Do dvanácti?“
Vykulím oči. Mamka se zarazí a tváří se, jako by se právě přišlo na to, že v první třídě ukradla kalamář.
„Říkala jsem: Rohlík přijede.“
„Ahaaa! Já ti rozuměla o Bertíkovi.“
„O jakém Bertíkovi?“
„To právě nevím, kdo to je. Myslela jsem si, že nějaký nový ženich. Ale Bertík? To se mi moc nelíbí, jmenuje se jako pes.“
„Mami, tak znovu: v poledne přijede Rohlík. A v akci: meloun, ovoce, zelenina, mlíko do kafe. Nic víc jsem nebrala.“
„Jo, Rohlík? No já ti nerozuměla. Meloun, na ten se těším.“
A tak si říkám: jestli měl Werich tu babičku napsanou jako hluchou, musím jí dát za pravdu. Seniorská hluchota má totiž své kouzlo. Ne to otravné, když musíte třikrát křičet „zamkni dveře!“, a stejně jsou odemčené. Ale to, když se z obyčejného sdělení stane minipříběh, komická historka nebo trochu i záhada.
Kolikrát už jsme takhle doma vedly „rozhovor“, který měl víc slepých uliček než česká detektivka z devadesátek:
„Dej mi tu bílou misku, prosím.“
„Co? Že prší? Ne snad ne!“
„Misku, prosím.“
„Jo, rybku. To počkej, viděla jsem v lednici jen sardinky.“
„MIS-KU! Tu bílou, co máš na stole.“
„No tak neřvi, já ti rozumím!“ A podává mi hrnek.
A možná právě v tom je malá moc. Co kdyby si moje maminka prostě vybírala, čemu rozumět a čemu ne? „Je snídaně na stole!“ slyší dokonale. Ale „jdeme ven na lavičku“ už zní jako „navštívíme babičku“. A nastane debata, kterou že babičku a proč ji máme navštěvovat. A věty typu „Mami, můžeš mi pomoct tím, že mi nebudeš pomáhat?“ mizí v hluchotě hlubší než Mariánský příkop.
Takže až příště mamce řeknu, že přijede Rohlík, a ona se začne smát, že už chystá Bertíkovi misku na vodu, nebudu ji opravovat. Jen si v duchu řeknu: „Werich by měl radost.“
Vlasta Antošová pro nás napsala fejeton. Jestli chcete umět formulovat myšlenky jako ona, přihlaste se na její kurzy psaní. Více na www.antoska.cz.
0 
0 
